zde se nacházíte:
Úvod > Blog > Zlost - co je to zlost a proč je důležité se s ní spojit

Zlost - co je to zlost a proč je důležité se s ní spojit

05.06.2021

Zlost je emoce, o které jsem se naučila až od mého manžela. Většina z nás vyrostla v tom, že zlobit se je špatné. A tak není divu, že jsme v sobě zlost potlačili.

Mysleli jsme si, že když zlost potlačíme, odejde z našeho života. Ale opak je pravdou. Jsme zlostní mnohem více a déle. A většinou o tom ani nevíme. Potlačení zlosti má další destruktivní následky. Máme problém říci ostatním ne, necháme si od lidí šlapat po hlavě, neumíme říci dost, neumíme se rozhodovat, nemůžeme být kreativní a často strávíme den v negativitě nebo v pomlouvání ostatních. A k tomu všemu učíme naše děti to samé - potlačovat zlost. V tomto článku bych ráda popsala: co je zlost, co není zlost a co nám přinese spojení se zlostí.

Co je zlost?


Zlost je důležitá emoce, kterou neradi cítíme. Zlost nám říká, že to co se děje nechceme, že to neodpovídá naším hodnotám, že jdeme proti sobě. Zlost nám říká, že někdo překračuje naše hranice, je to jako velké křičící NE. Fyzicky se projevuje jako horkost na hrudi v žaludku, jako ztuhnutí a přetlak. Je to jako bublání lávy, která chce vytrysknout ven a soptit. Je to silný proud energie. Pokud zlost potlačujeme, ten proud musí někudy ven a vylévá se v malých až téměř neviditelných zato nepřetržitých dávkách na mnoha místech v našem každodenním životě.

Jak to vypadá, když potlačujeme zlost?


Tento stav známe všichni. Stane se něco s čím nesouhlasíme a co se nám nelíbí. Protože nejsme s pocitem zlosti ve spojení, musíme reagovat. Tato reakce vychází z našeho strachu (který si také v tu chvíli neuvědomujeme). První ze dvou běžných reakcí je obrana a útok. Začneme si hájit svůj vlastní názor, vysvětlovat proč je to ten správný pohled a někteří z nás začnou tu druhou osobu obviňovat ze špatného chování, myšlení atd. V našich očích to ta druhá osoba dělá špatně a my se je snažíme napravit - abychom se necítili tak, jak se cítíme. Pohoršeně, odpojeně, ohroženě a provinile. Druhou reakcí je usmívání se a dělání, jako že se nic neděje a že chování toho druhého je v pořádku - i když si to nemyslíme. Touto reakcí se snažíme vyhnout konfliktu, snažíme se vypadat jako milí a slušní. V žádném případě nechceme vypadat rozzlobeně. To někdy nastává také v momentě, kdy se nám v životě stane něco, co nás opravdu naštve. Místo abychom cítili zlost, začneme se uklidňovat, že to nebude tak zlé, nebo celou situaci spiritualizovat a hledat v ní vyšší (dobrý) smysl. Ve všech uvedených příkladech potlačujeme zlost. Nechceme ji cítit, přestože v nás bublá jako láva. Když se usmíváme na ostatní, přestože nás jejich chování štve, jednoho dne se stane to, že láva přeteče a my nejsme schopni toto bublání už zastavit. Sopka začne nekontrolovatelně soptit. To před čím jsme se schovávali se stane skutečností, vybuchneme. Měla jsem klienty, kteří si naopak mysleli, že když si konečně dovolí ve vztahu soptit, věci se změní. To se samozřejmě nestalo, protože při svém soptění útočili na toho druhého a to nikdy nemohlo přinést nic dobrého. Přineslo jim to chvilkovou úlevu - konečně jsem to mohl nechat vyjít ven!!! - ale následoval pocity viny a spirála odsuzování toho druhého i sebe. Navíc nikomu z nás nepomáhá, že na někoho soptíme. Cítíme se u toho hrozně. Buší nám srdce, jsme stažení, napjatí, křičíme, cítíme tlak v hlavě. V tu chvíli nám na sobě nezáleží, jsme mimo sebe a fyzický projev je toho jen důkazem. Když se naopak vůbec neprojevíme, cítíme se špatně v našem žaludku, jsme ztuhlí, zamračení, kritizujeme tu osobu v hlavě, stěžujeme si na její chování ostatním a litujeme se. Nemáme sílu něco změnit, cítíme se vyčerpaní životem a vztahy. Často máme pocit viny. Jsme zahořklí a je to jako bychom si do žil píchali jed, který se dříve či později někde projeví. U mě se potlačená zlost projevovala jako zablokování páteře, bolesti zad a bolesti žaludku často spojené s trávícími potížemi. Můj muž mi jednou řekl, že první reakce - tedy to že reaguji křikem je často chování mužů, protože se to ve společnosti více akceptuje. Řekl mi, že když ženy pláčou, je to naopak potlačená zlost, která se projevuje sebelítostí a pláčem. Sama jsem to na sobě pak pozorovala. Ani jedna z těchto reakcí však není procítěním zlosti. Křik, vztek, potlačení zlosti i pozitivita vznikají jako reakce na naši neschopnost cítit zlost.

Jak to vypadá, když se umíme se zlostí spojit?


Řeknu vám příklad. Prodávala jsem v obchodě s ručně zdobenou keramikou v centru Prahy. Jednou ke mě přišla rodina ze země s jiným kulturním nastavením, než které známe v Česku. Žena a dva muži. Keramika se jim líbila a očekávali ode mě slevu. V některých kulturách je sleva a smlouvání běžné a já na to byla z krámku zvyklá. Řekla jsem jim, jaké jsou možnosti. Když jejich nákup přesáhne určitou hodnotu, dostanou slevu. Když měli zboží platit, žena mi řekla, že chce vyšší slevu. Odpověděla jsem jí, že to jí nemohu nabídnout. Začala na mě doléhat. Opakovala tu stejnou větu, jen přidávala na intenzitě. Moje zlost začala vřít v mé hrudi a v žaludku a k tomu se přidal strach. Byla jsem si toho pohybu bublající lávy vědoma. Zůstala jsem s tím pocitem ve spojení. To mi dovolovalo cítit zlost a být s ní opravdu přítomná. Žena přidávala různé další věty až řekla, že si vymýšlím, že mi nevěří a že jí tu slevu určitě můžu dát. To byl moment, kdy láva přetekla. Tím, že jsem však byla ve spojení s tím co se děje, nemusela jsem se ani bránit, ani ten pocit ignorovat. Podívala jsem se na ženu a pevným hlasem jsem jí řekla: ,,Cítím zlost. Několikrát jsem Vám řekla, že Vám nemohu dát vyšší slevu. Jestli se mě zeptáte ještě jednou, budu vás muset požádat, abyste odešli z obchodu.” Žena se usmála a poděkovala mi. Bylo to, jako by se jí ulevilo. Zaplatili zboží a odešli. Já jsem potřebovala chvíli, abych tu situaci vydýchala a aby moje láva přestala bublat. Cítila jsem pocit bezpečí, že jsem se o sebe dokázala postarat. Zároveň jsem byla upřímná a autentická. Nic jsem nepředstírala.

Když cítíme zlost a spojíme se sní, umíme říci NE na chování, které nám nevyhovuje. A to bez toho, abychom ostatní obviňovali. Když se spojíme s pocitem zlosti, dokážeme ze situace odejít. Jsme v kontaktu s tím bubláním, které se uvnitř nás děje a místo reakce můžeme vycouvat, nebo požádat o to, co chceme. Dokážeme být upřímní a ten vnitřní pocit neignorujeme. Nabízejí se také další řešení. Můžeme například odejít stranou a zařvat si do polštáře, můžeme si do něčeho bouchnout, ale tak, abychom si neublížili ani nikomu jinému. Já například nechám moje tělo, aby jím zlost prošla tak, jak potřebuje a často se projeví tím, že se mé dlaně zatnou do pěstí a já cítím, jak mnou zlost cloumá. Je to úžasný pocit. Spojení se zlostí je velmi nabíjející. Moje zkušenost je, že když dám zlosti plnou pozornost, trvá jen pár vteřin. Navíc pak nemusím zbytek dne trávit ve stěžování si na to, co se mi stalo. Pokud s tímto pocitem chci dál pracovat, zeptám se sama sebe, odkud tento pocit znám? Kde jsem se takto cítila v mém životě? A vždy přijde vzpomínka na nějakou situaci. Tu pak mohu dál vzít do procesu, se kterým pracuji. Napíšu si ji na papír a dotazuji se otázkami The Work. Zlost známe už jako velmi malé děti. Nelíbí se nám, co dělají naši rodiče. Jako děti nás to nikdo nenaučil, ale jako dospělí se můžeme spojit se se zlostí. Když to umíme, jsme svobodní! Přestaneme po našich rodičích chtít, aby se změnili. Náš vlastní pocit zlosti nás přestane ohrožovat na životě.

Když se zlobí naše okolí

Když umíme být ve spojení s naší vlastní zlostí, je pro nás v pořádku, když ostatní kolem nás prožívají zlost. Zvláště naše děti. Víme, jak je to důležité, aby si procítili zlost, a tak jim necháme volný prostor místo toho, abychom se je snažili zastavit. Někdy se nás malé děti snaží ve zlosti bouchat, to samozřejmě není v pořádku a tady pomůže polštář nebo jiný způsob, jak ji projevit jako dupání atd. Můžeme se napojit na tu jejich zlost, spojit se s naší vlastní zlostí a dupat s nimi. Je dobré dětem pomoci najít řešení, které je bezpečné a přesto může být spontánní. Pokud chcete aby vaše děti byli v životě v bezpečí, dovolte jim cítit zlost. Když jsou děti větší a budou vám například nadávat, víte, že to není projev zlosti, ale neschopnost zlost cítit. V tom případě je lepší odejít. Nikdo z nás nemusí stát před někým, kdo mu nadává. Když se vaše dítě uklidní, můžete si o tom promluvit. Nechat ho, aby vám řeklo kvůli čemu se na vás zlobilo a můžete společně hledat řešení, které by vám vyhovovalo. Když jste ve spojení se svou vlastní zlostí, bude pro vás jednoduché být v blízkosti někoho, kdo se zlobí. Říci NE vám půjde mnohem snadněji, i když víte, že se ta druhá osoba bude nejspíš rozčilovat. Přestanete být tím, co se každému snaží vyhovět, tím, kdo se snaží vypadat jako milý člověk a také přestanete být tím, co vybuchuje a nedá se sním jednat. Když změníte toto chování u sebe, spojíte se se svou zlostí, budete ji ochotni cítit, všechno okolo vás se změní. Reakce vašeho okolí se změní, budete mít mnohem více síly, budete si schopni říci o to, co potřebujete, budete lépe zacházet sami se sebou a budete nejspíš i fyzicky zdravější. Naše problémy nepochází z nepříjemných emocí, ale z naší neschopnosti je cítit.