zde se nacházíte:
Úvod > Blog > Mé zkušenosti z práce se závislostmi

Mé zkušenosti z práce se závislostmi

12.03.2021

Oblast závislostí jsem znala od mého muže, který v tomto oboru už roky pracuje. Vždy mě fascinovalo lidské chování, které nás opakovaně vede k prožívání frustrace, bolesti a neefektivnímu řešení situací. Když jsem dostala příležitost nahlédnout do této oblasti, byla jsem překvapená, jak moc toho máme všichni společného s lidmi, kteří se rozhodnou svou závislost léčit.

Když se přestěhujete do nového místa, spoustu času strávíte tím, že se budete snažit pozorovat jak to místo funguje, zorientovat se a pak do toho nějak zapadnout. Je to cesta sebe-objevování. Kdo jsem já v této nové situaci, v tomto novém místě? To platí i v nové práci, když se stanete matkou, nebo když se vaše situace zásadně změní. Pro mě tady v Austrálii byla dlouho pouze jedna odpověď: manželka. To byla jediná role, která se zdála být platná. Nikdy dříve jsem v posledních letech nebyla tolik manželkou, jako právě tady. Manželka muže pracujícího na plný úvazek, manželka v domácnosti a také manželka v cizí zemi. Postupně se tato role začala rozšiřovat a já jsem nacházela nové části sebe. Například kdo jsem já sama bez manžela v prostředí, které neznám? Jaké jsou mé možnosti? V čem se mohu uplatnit?

Jednoho dne ke mě přišla kolegyně mého manžela přibližně v mém věku a nabídla mi, abych s ní pracovala jako dobrovolník. Byla součástí týmu nejznámější léčebny pro alkoholovou a drogovou závislost v Austrálii. Nabídla mi, že spolu můžeme vést skupinu a že se tak naučím o závislostech. Řekla mi také, že je to skvělá reference pro mou kariéru. O takové kariéře jsem nikdy neuvažovala. Nejlákavější pro mě bylo to, že budu mezi lidmi a budu užitečná v mém oboru. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Svět závislostí znám od mého manžela, který se tomuto tématu věnuje už mnoho let. Vždy mě to fascinovalo, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se v tomto oboru chtěla uplatnit. Už po prvním dnu v mé nové práci jsem věděla jedno: jsem tu proto, protože mě fascinuje lidské chování, reakce, jeho příčiny a následky.

Odjakživa mě zajímá, co nás opakovaně vede do situací, které jsou pro nás bolestivé a stresující. Zjistila jsem, že v oblasti závislostí jde přesně o toto téma. Jeden pohled na závislost je ten, že je pouze výsledkem nějakého procesu, neefektivního řešení situací a opakovaného chování, které je sebedestruktivní. Je tedy výsledkem našeho chování, které místo toho aby nám pomáhalo situace řešit, tak nám náš život ztěžuje a dlouhodobě vede ke špatným následkům na našem psychickém a fyzickém zdraví. To, co mi bylo jasné hned od prvního dne bylo, že toto chování máme my všichni. Je to úplně jedno, jestli se ponoříme do práce více, než je třeba a to nám ničí zdraví, nebo jestli jsme naštvání, zklamaní, žijeme ve strachu a to nám neumožňuje žít lepší život. Pro všechny z nás platí, že s určitými situacemi v našem životě neumíme zacházet. Jsou to především mezilidské vztahy a pracovní situace. Právě tady prožíváme nejvíce bolesti. Pokud s těmito situacemi neumíme pracovat, bude to zásadně ovlivňovat náš život. To pro mě bylo naprosto šokující zjištění - v tomto jsme všichni stejní, nehledě na to, zda se naše chování projeví jako závislost. Také jsem přišla na to, že lidé, kteří jsou závislí a projdou úspěšnou léčbou, se mohou stát velmi efektivními lidskými bytostmi. Naučí se řešit jakékoliv životní situace, sdílet svou zranitelnost, mluvit o svých pocitech, jsou velmi empatičtí a umí se o sebe dobře starat.

Není tedy divu, že když jsem do jejich společnosti vstoupila, cítila jsem se jako doma. Pojí nás touha po plnohodnotném životě. Stejně tak jako oni stáli na pokraji života a smrti, stejně tak jsem i já kdysi stála na pokraji absolutního zhroucení díky mé závislosti na práci a vyhoření. Stejně tak jak oni zjistili, že mají naučené chování, které jim neslouží, stejně tak jsem i já měla chování, které mi opakovaně přinášelo zklamání a frustraci. Jsou na cestě uzdravení, kde prvním krokem je vzdát se své závislosti a pak pracovat na novém způsobu chování, učení se jak být s emocemi a jak žít mezilidské vztahy. Moje cesta byla úplně stejná. Další, co mě překvapilo, bylo to, kolik mladých, úspěšných a schopných lidí v léčebně je. Došli do fáze, kdy věděli, že něco musí zásadně změnit, aby mohli žít. Rozhodli se pro 6 měsíců léčby v krásném prostředí uprostřed přírody, zcela izolovaní od zbytku světa. Sedmý měsíc pak tráví integrací zpět do každodenního života za pomoci mnoha dobrovolníků a profesionálů, kteří je doprovázejí. Je to nový začátek, ale stejně jako cesta každého z nás, vyžaduje další kroky a učení. Mít však základ, na kterém člověk může stavět, vědět, kam se obrátit pro podporu a znát techniky, které mu pomohou - to je obrovská výhra.

Z mého pozorování si většina závislých myslí, že jsou nějakým způsobem na okraji společnosti. Přítom my všichni máme podobné chování a reakce. Protože však nemají tak zničující dopad, mylně nás to vede k přesvědčení, že s tím nepotřebujeme nic dělat. Možná nestrávíme život v bolesti, ale někde mezi bolestí a svobodou. Lidé, u kterých jejich chování vede do extrému, tím dostanou obrovský dar a příležitost - změnit svůj život k lepšímu. Tuto příležitost máme my všichni, jen někdy neslyšíme to klepání na dveře, které nám říká: Existuje jiná cesta, stačí když otevřeš nové dveře a vstoupíš. Pak budeš vedena v každém kroku, který uděláš. Pamatujete se na noční stezky odvahy na táboře? Nebo jak se jim říkalo? Měli jste v ruce baterku a následovali jste světýlka v tmavém lese. Jedno po druhém. Nevěděli jste kam ta cesta vede, nebo co je okolo vás. Ale věděli jste, že do toho chcete jít, že někde na vás čeká odměna, že až dojdete na konec, řeknete si: Dokázala jsem to! Překonala jsem sama sebe.