zde se nacházíte:
Úvod > Blog > Komunikace ve vztazích a konflikt

Komunikace ve vztazích a konflikt

15.01.2021

Dlouhá léta jsem si myslela, že konflikt a hádky znamenají špatný vztah. Byla jsem z toho nešťastná. Až před několika lety jsem pochopila, že konflikty jsou běžnou součástí vztahu. To samé platí o nedorozumění a hádkách. Musela jsem se smířit s novou realitou. Místo toho snažit se hádky a nedorozumění odstranit, jsem zaměřila pozornost na to, jak tyto konflikty co nejlépe zvládnout.

Konflikt

Pokud se ve vztahu nehádáte, tak je to skvělé. Pokud se nehádáte, protože nesnášíte konflikt a kvůli tomu neříkáte věci nahlas, pak nežijete to, kým opravdu jste. Pokud váš partner přikyvuje na vše, co po něm chcete, je možné, že potlačuje sám sebe.

Jednou jsem poslouchala výsledky nějakého výzkumu na téma vztahy, kde podle chování párů pozorovali, který ze vztahů má větší šanci na to být dlouhodobý. Přišli na to, že to nebylo o tom, zda se pár hádal a měl konflikty, ale bylo to o tom, jak pár tyto konflikty řešil. Jejich schopnost řešit konflikty byla klíčová.

Následující odstavce shrnují některé věci, které jsem se naučila.

Můj problém není tvůj problém

Když se nám nelíbí, že náš partner něco nedělá, co bychom chtěli, aby dělal, můžeme mu to říci. Ve většině případů však z jeho (její) strany přijde odpor. Myslíme si, že skvělý partner je ten, který nám vyhoví. Který udělá to, co mu (jí) řekneme. To určitě není charakteristika dobrého partnera, ale výplod naší mysli. Chceme přeci žít s někým, kdo má své vlastní názory, pohledy na svět a svou vlastní identitu. Je sám sebou. Nechceme být s partnerem, který dělá věci kvůli nám, přestože je dělat nechce. Pak je naštvaný a má pocit, že ho manipulujeme. Takže v tomto případě, když máme problém, který náš partner jako problém nevidí, je na nás, abychom našli řešení. Abychom našli tu cestu, jak si pomoci sami. To je první krok. Návrat od našeho partnera a přesvědčování zpět k sobě. Věta jako: ,,Máme ve vztahu problém", neexistuje. Já mám problém. Začněte u toho. 

Být u sebe

Když si uvědomíme, že partner to nevidí stejně jako my a nechce to dělat jinak, musíme se vrátit k sobě. Do vlastních záležitostí. Do toho, co my můžeme udělat pro to, abychom se necítili tak, jak se cítíme. Prvním krokem je tedy spojení se s naší bolestí, zklamáním a s tím, jak se cítíme. Být sami se sebou. Druhým krokem může být identifikace myšlenek, kterým věříme. Tedy to, že si napíšeme co přesně po našem partnerovi chceme a co si myslíme, že by měl udělat. Na tyto myšlenky se můžeme dotazovat. Dotazování The Work od Byron Katie nás spolehlivě navede na to, co se v nás opravdu odehrává. Porozumíme sobě a zároveň budeme vědět, jak tuto situaci řešit. Co dělat, abychom se cítili lépe. Možná máte jiné techniky jak na to. Tohle je můj způsob. Když zjistím, co opravdu potřebuji, přestanu to chtít po partnerovi a budu schopná si to dát sama. Nebo alespoň hledat cestu, jak si to dát sama. Já vím, tohle se lehce řekne. A co třeba společné bydlení? Najít řešení bude více práce, ale jde to. Vím to z vlastní zkušenosti. Vždy můžeme začít tam, kde právě jsme.

Dát sobě i druhému prostor

Tím, že se začneme zajímat opět sami o sebe, dáme prostor sobě i partnerovi. V prostoru se nám oběma lépe dýchá a můžeme být kreativní. Uvědomíme si, že chování a názory našeho partnera nemáme pod kontrolou. Když se cítíme volní, proudí v nás více lásky a je nám zkrátka lépe. To samé platí o našem partnerovi. Bude vám určitě vděčný, když mu slezete ze zad a dáte mu (jí) pokoj. 

Nové řešení

Když těmito kroky projdete, je dost možné, že najdete řešení, které je tisíckrát lepší, než to původní (tedy to skrze svého partnera). Je to úžasné. Řekněme, že po vašem partnerovi chcete, aby někam zavolal a pomohl vám. Partner to neudělá. Místo hádek a zlosti si uvědomíte, že tam můžete zavolat sami a konečně to uděláte. Nejen že z té zkušenosti vyjdete sebevědomější, protože jste to zvládli sami, ale také se něco nového naučíte. Zároveň budete mít větší kontrolu nad výsledkem. Paráda! Takových zkušeností mám spoustu. Když najdu nové řešení, které nezahrnuje mého muže, jsem kolikrát šokovaná tím, jak skvělé to je. Také si často uvědomím, že v některých věcech jsem jednoduše lepší, než můj manžel. Že se mi dělají snadněji, než jemu. Proč bych to tedy chtěla po něm?

 

Komunikace 

To, co tady teď napíši, vás možná bude šokovat. Já v jakékoliv teorie komunikace vůbec nevěřím. Podle mě, když po sobě chceme lépe komunikovat, tak to v překladu znamená: ,,Chci najít cestu, jak ho(ji) přesvědčit." Pokud něco chcete partnerovi vysvětlit, váš motiv je také nejspíš to, že chcete, aby změnil názor. To je manipulace. Když vysvětluji někomu, že něco dělá špatně, pak je to kritika a bude to jako kritika slyšeno. Kritizováním druhého a vyčítáním se nikam nedostanu. 

Co je tedy pro mě osobně komunikace?

Říci NE, když něco nechci pro partnera udělat. Upřímnost.

Říci partnerovi o tom, jak se cítím a proč - bez dalšího motivu.

Říci si jasně o to, co chci a co potřebuji. (Umyl bys dneska nádobí? Uvařil bys dnes večeři? Vyzvedl bys děti? Potřebuji den pro sebe, vzal by sis na starost děti?)

V určitých případech může být dobré dát partnerovi zpětnou vazbu na jeho chování. Bude to znít jako kritika, ale můžete to zkusit. Například: když se takto chováš, cítím se zraněná, když mi tohle říkáš, cítím se kritizovaná, cítím se frustrovaná a vyčerpaná, když si nevezmeš o víkendu děti, mám strach, když tě vidím, jak jsi vyčerpaný z práce a jak pozdě chodíš domů. Z mé zkušenosti tohle většinou vede k hádce, protože se partner cítí kritizovaný a začne se bránit, obhajovat, vysvětlovat a někdy i útočit (obviňovat). Ale můžete to zkusit. Je dobré mít možnost tyto věci říct nahlas a mít i tuto nepříjemnou komunikaci. Nečekejte však velké pochopení a změnu. Když už si to dovolíte říct, nenechte se zatáhnout do hádky (obhajování a vysvětlování) a zase se vraťte zpátky k sobě. Dovolte partnerovi mít nepříjemnou reakci.

Největší bloky v komunikaci

1. Neřekneme to, co opravdu chceme

Toto zažívám velmi často. Můj muž mi například řekne: prádlo potřebuje pověsit. Řekne to v momentě, kdy zapíná počítač a jde pracovat. Mnohem lepší by bylo, kdyby řekl to, co opravdu chce: Můžeš to prádlo pověsit? Říci si o to, co chceme jasně. To znamená položit otázku (to první nebyla otázka, ale komentář) a dát partnerovi možnost odpovědět Ano nebo Ne. Otázka, která předpokládá jen Ano jako jedinou odpověď, není to, co funguje. Zeptejte se a dejte partnerovi možnost odpovědět Ne.

Někdy se stane, že děláme poznámky, které nejsou zcela jasné. Často formou výčitek. Například: nikdy mě nevezmeš na výlet, jezdíme tak málo na výlety. Nikdy nedojdeš na nákup atd. Tomu se říká kritika a obviňování. Zkuste si opravdu říct o to, co chcete: Dojdeš zítra na nákup? (Odpověď Ano, Ne). Chtěl bys tento víkend vyrazit na výlet? Pomohl bys mi umýt a uklidit nádobí?

2. Očekáváme, že nám partner porozumí

Když pracuji s páry, jejich problém v konfliktu není to, že by si navzájem nerozuměli, jak se často mylně domníváme. Ale problém je ten, že to co chceme nekomunikujeme jasně. Myslíme si, že když si budeme stěžovat, dělat obličeje, mít různé pichlavé poznámky, tak to nás náš partner konečně pochopí. A občas si myslíme, že zabere obviňování. Ty nikdy….ty vždycky….nezáleží ti, nestaráš se…Jak jsem zmínila už pře tím. Pokud budeme takto komunikovat, partner nás jen těžko uslyší. Bude se bránit, stáhne se do sebe a distancuje se. Natož, aby nám porozuměl. Když se k tomu přidá fakt, že s ním to téma chceme probírat když řídí, nebo když je na odchodu do práce, můžeme si být jistí, že se nikam nedostaneme. Pokud tedy chcete zkusit, aby vám partner porozuměl, naplánujte si společný čas, kdy mu to zkusíte vysvětlit. Udělejte si prostor. Zeptejte se partnera, zda má dnes od 8 hodin večer čas na 15 minut, že byste mu něco rádi řekli. V klidu si společně sedněte a sdělte mu, co se ve vás odehrává. Nakonec položte jasnou otázku s tím, co po něm chcete. Zeptejte se ho, zda to pro vás udělá. Můžete se ho i zeptat, rozumíš tomu, co říkám? Dává ti to smysl? Budete tak mít jistotu, že vás vyslyšel a porozuměl. A i tak může jeho (její) odpověď znít Ne. To vám ale nevadí, protože víte, že existuje jiná cesta a že ji najdete. Důležité je, že jste sdíleli, na čem vám záleží.

Pokud si přejete, aby vás partner objal, nebo aby vám více projevil svou lásku, pak můžete udělat to samé. Řeknete mu, co se ve vás odehrává a mějte konkrétní návrh, jak to změnit. Zeptejte se, jestli by byl ochotný to pro vás udělat. 

Vyvarujte se tyto situace řešit mezi dveřmi, když se jeden z vás dívá na televizi, nebo před spaním (to je moje oblíbené místo). Vyhraďte si na to zvláštní prostor. I kdyby to mělo být jen 10 minut. 

3. Neschopnost porozumět druhému

Máme očekávání, že kdyby nás partner miloval, přeci by nám více pomáhal. Nebo by pro nás dělal jiné věci. Kdyby nás miloval, nekritizoval by nás. Tyto domněnky vychází z neporozumění tomu druhému. Když něco chceme, vidíme jen jednu možnost. Když to pro nás nechce udělat, zhodnotíme ho (ji) jako špatného partnera. Řekneme si, že nás nemiluje, že mu na nás nezáleží a staneme se obětí. V této pozici ani nemáme sílu hledat novou cestu. Sedíme před horou, která se nepohne a pláčeme nad tím, jaký máme hrozný život. Tady platí jediné vysvobození: návrat k sobě. Postavit se na nohy, utřít slzy a začít se dívat do sebe. Proč se tak cítíme, proč to nejsme schopni změnit a jak z toho ven.

Stejně tak, jako nejste někdy schopni pochopit chování druhých, když nesouhlasíte s tím, co dělají, tak i váš partner nebude často schopný porozumět vám. Neztrácejte příliš času vysvětlováním. Věnujte tu energii raději sobě. Jeho porozumění ke štěstí často vůbec nepotřebujeme.

4. Předsudky o mužském a ženském chápání, rozdělení rolí na mužské a ženské

V naší české kultuře často rozdělujeme ženy a muže. Vtipkujeme a pohybujeme se ve stereotypech mužského a ženského chování. Já jsem si dlouhé roky myslela, že muži jsou nevěrní, že se nechtějí ženit, že se nechtějí vázat, že nejsou schopni ukazovat svoje city a být laskaví. Velmi jsem se mýlila. Rozhodla jsem se pracovat s muži jako kouč. Provázet je jejich vztahovými problémy. Byla to úžasná zkušenost. Všichni měli úplně stejné problémy, jako ženy. Chtěli od žen to samé, co ženy chtěli od mužů. Milovali je, přestože to nebyli schopni dát najevo. Byla jsem součástí trápení, kterým muži procházeli, když nebyli schopni zůstat ve vztahu s ženou, kterou milovali. Když utíkali. Když nebyli schopni říct, jak moc tu ženu milují. Byla jsem svědkem bolesti mužů, kteří v ženách nenacházeli to, co chtěli. Viděla jsem muže, kteří se nebyli schopni spojit se svými pocity. Bylo to pro mě neskutečně léčivé. Pochopila jsem, že jsme všichni stejní. Muži i ženy. Všichni chceme to samé. Skvěle to je vidět také v případech, kdy dělám partnerský koučink. Oba dva partneři chtějí vždy to samé. Jen si to neumí v tu chvíli dát. Oba dva chtějí více blízkosti, více pochopení, více radosti a lásky. Je to pravdu velmi jednoduché. Přestaňte svět dělit na mužský a ženský. Přestaňte vidět určité role jako mužské nebo ženské. Budete více otevření a svobodní.

Rozdílnost názorů

Je nutné si uvědomit, že partneři, kteří se k nám hodí, budou často rozdílní od nás. Jsme přitahováni k lidem, kteří jsou jiní než my. Kteří mají něco, co na nich obdivujeme. Je tedy logické, že dříve či později se ta rozdílnost ukáže. Co nám pomůže je uvědomění, že to je v pořádku. Že rozdílnost je žádaná a obohacuje náš život. Je důležité se naučit partnera vyslechnout a snažit se vstoupit alespoň na chvilku do jeho světa. Nemusíme to vidět stejně jako on, nemusíme to mít stejně. Přesto pro nás bude obohacující vidět, jak řeší situace ten druhý. 

Pro mě osobně je to velké obohacení vztahu s mým mužem. Jsme rozdílní a i když mám někdy pocit, že to nemůže být po mém, protože on to má jinak, vždy vidím, že to je jedině v můj prospěch. Cílem vztahu není trvat na tom aby bylo po mém a abych mohla být taková, jaká jsem byla před tím, než jsem mého muže potkala. Není cílem dělat stejné věci, které jsem dělala před tím, než jsem ho potkala. Cílem vztahu je znovu se nalézt v páru. Tedy najít nové řešení a přístup. Tak například já jsem netrpělivá a chci věci hned. Můj muž čeká. A vždy je konečné řešení kombinací mé netrpělivosti a jeho čekání. Je to úžasné obohacení. Pro nás pro oba. On mě zpomalí a já ho zrychlím. On v něco důvěřuje a já mám strach. V některých věcech já důvěřuji a on má strach. Skvěle se doplňujeme. Pokud on do něčeho neskočí hned rovnýma nohama, nutí mě to znovu a znovu popřemýšlet o tom, zda je to opravdu dobré řešení. 

Někdy si vytvoříme iluzi, že ve vztahu nemůžeme dělat to, co chceme. To tak není. Často však používáme toho druhého jako výmluvu, proč některé věci nemůžeme dělat. To je velký rozdíl. A často také přijdeme na to, že to co si myslíme že chceme dělat, ve skutečnosti vůbec nechceme! Pro mě to platí například u cestování. Řekněme, že já chci cestovat a můj muž ne. Mohu cestovat sama, ale ve většině případů zjistím, že to nechci. Používám ho jako výmluvu, proč necestuji. Je pro mě mnohem lepší řešení počkat na mého muže, až i on bude mít čas a prostor cestovat. Chci cestovat s ním. Je rozdíl v tom zda chci cestovat, nebo zda chci cestovat s ním. Když si v tom uděláme jasno, tyto situace se nám lépe řeší. Místo toho, abych ho odsoudila za to, že nechce cestovat a cítila se sama, mohu se ho zeptat, co přesně mu chuti cestovat brání. A často najdeme řešení, které vyhovuje nám oběma. Například cestujeme do jiných míst, lépe dostupných, já vymyslím plán a on s tím už nemá žádné starosti atd.

Pokud máte rozdílné názory ve výchově dětí, věřím, že i to je v pořádku a naprosto přirozené. Každý z nás vyrůstá v jiném rodinném prostředí a má jiné dětství. Každý z nás má jiné hodnoty. Důvěřujte, že je to ta správná cesta vašich dětí. Mít dva rodiče s rozdílným přístupem k výchově. I když se obáváte, že výchova vašeho partnera není pro vaše děti dobrá, vaše děti se tím učí pozorovat různé chování rodičů, udělat si svůj názor a vybrat si. Samozřejmě je dobré o těchto věcech mluvit. Záleží také na závažnosti tohoto tématu. Já tu mluvím o běžné rozdílnosti názorů ve výchově. Pokud to váš partner vidí jinak, zkuste důvěřovat, že to je pro vaše děti to nejlepší. Realitou je, že vy oba jste rodiči vašich dětí a máte tak oba nárok na to je vychovávat po svém.