zde se nacházíte:
Úvod > Blog > Díky bolesti ve vztazích rosteme - pokud k ní přistupujeme vědomě

Díky bolesti ve vztazích rosteme - pokud k ní přistupujeme vědomě

24.05.2021

Prožívání bolesti ve vztazích je běžné. Ať už je naše nespokojenot vyjádřená slovně, nebo mlčením, prožíváme pocit zranění, neocenění a někdy i pocit křivdy. Co je však původem této bolesti?

Nejčastěji cítíme bolest, když se s partnerem pohádáme. Cítíme ji také, když se nám nelíbí partnerovo chování. Přestože důvodem hádky může být téměř cokoliv od houbičky na nádobí až po náš odlišný názor na výchovu dětí, ve většině případů mají tyto situace jedno společné. Nejsou naplněny naše potřeby a z toho pocitu nedostatku plyne naše bolest.

Kromě našich základních potřeb existují také ty, které se týkají naší emocionální stránky. Právě ty, když nejsou naplněné, nejvíce bolí. Je to potřeba být viděni, slyšeni a tím tedy i pochopeni a respektováni. To vše by se dalo shrnout do potřeby být milováni takoví, jací jsme. Když dojde ke konfliktu, většinou máme myšlenky jako: ubližuje mi, nerespektuje mě, nechápe mě, kritizuje mě... atd. Pod tím jsou schované další myšlenky jako: něco se mnou není v pořádku, protože jinak by mě miloval, jinak by mě chápal a respektoval (často jsou projektované na partnera a v naší hlavě zní jako: něco není s mým partnerem v pořádku). A pak se myšlenkový cyklus obrátí k nám: měl/a bych se více milovat, kdybych se měl/a více rád/a, nebyl/a bych s někým, kdo ke mě není milý - tedy opět: je se mnou něco špatně. Tyto myšlenky jsou velmi bolestivé. Když tedy dojde ke konfliktu, cítíme bolest. Ta bolest však nemá se současnou situací nic společného.

Když zabrousíte do dětství, pochopíte, že jako děti jsme čato nebyli viděnéiza to, kým opravdu jsme a co potřebujeme. Svět dospělých byl důležitý a jejich potřeby byly často dané na první místo. To způsobilo, že dnes žijeme ve společnosti, kde lidé neumí ostatní opravdu vidět, slyšet a pochopit. Zároveň po tom všichni toužíme. Kdo nám tedy tuto potřebu naplní a co s tím dělat? Protože jsme se nikdy nenaučili být sami se sebou v bolesti, naše prvotní reakce bude buď útěk, nebo útok. Útěk pryč ze situace, odvedením pozornosti, nebo budeme chtít odejít a už se k tomu nikdy nevracet. Někteří začnou útočit, jako by jim šlo o život. Začnou obhajovat svou pravdu a na chvilku se nechají svést iluzí, že útok jim přinese pochopení, po kterém touží. To se samozřejmě nestane, protože ten druhý se bude útoku bránit. A tak konflikt nabírá na síle (i když někdy pouze v naší hlavě) a bolesti přibývá. V takový okamžik jsme malými dětmi v dospělém těle.

Naše prožívaná bolest pochází z našeho dětství a tím pádem jen opakujeme to, co už známe. Zametení bolesti pod koberec ve vztazích není možné.  S touto bolestí je potřeba pracovat, aby se nehromadila a zároveň aby se prohlubovala naše intimita.

Prvním krokem je se podívat na původ naší bolesti. Můžete se sami sebe zeptat: Jakou potřebu teď nemám naplněnou? Co si od partnera přeji? Pak zavzpomínejte na vaše dětství a podívejte se na to, jak tato potřeba byla nebo nebyla naplněna. Bolest je vždy echem minulosti. Pokud jste se jako děti cítili nevidění, neslyšení, nepochopení, pak se tato bolest bude ukazovat ve vašem životě tak dlouho, než se jí budete věnovat.
Náš emocionální vývoj je zakončen zhruba ve věku 12-ti let. Po zbytek našeho života se již veškeré emoce a emocionální prožitky jen opakují. Váš partner tedy není původem vaší bolesti, je jen spouštěčem vaši vlastní bolesti, která ve vás již existuje. Proto strategie útěku a útoku nedává smysl a je neefektivní. Můžete se jít na chvilku projít, nebo si dát prostor, to je v pořádku. Vaše nervová soustava se mezitím zklidní. Ale pokud chcete něco změnit, budete se muset zabývat vaší bolestí.

Protože se nikdo z nás už nemůže vrátit do dětství a už vůbec nemůže změnit rodiče, nezbývá nám, než se naučit naplňovat si ty potřeby, které nám v dětství chyběly. Začneme tím, že si dovolíme vidět naše vnitřní zraněné dítě, které trpí. Ujistíme ho, že má na bolest právo, protože to, že není viděno, bolí. Přestaneme zlehčovat bolest a pocit zranění. Když pocit zranění prožijeme a dáme mu prostor, můžeme se posunout dál. Začneme sami sebe vidět. Dáme si ujištění, že to jací jsme, je v pořádku. Dáme si to, co chceme od druhých: respekt, pochopení a pozornost. Jsme sami sobě dobrým rodičem. S naším novým objevem se můžeme vrátit do vztahu a vnést toto téma do naší konverzace. Můžeme našemu partnerovi říct, na co jsme přišli a jak se cítíme. Můžeme začít rozhovor o tom, jak to měl v dětství náš partner. Takovým rozhovorem mezi námi prohlubujeme intimitu. Pokud náš partner není ochotný poslouchat, nebo ho toto téma nezajímá, pak je pro nás dobré vyhledat přítele nebo někoho, kdo nás vyslechne. Někdy pro nás může být těžké se do bolesti vrátit sami. Nerozumíme jí a je to pro nás příliš. V takovém případě je dobré požádat odborníka, aby se tam s námi vydal, aby nám pomohl porozumět. Každý týden pracuji s klienty na tématech spojených s bolestí ve vztahu.

Pro ty z nás, kteří si přejí růst, je to právě tato bolest, která nás posouvá. Když se této bolesti věnujeme, s postupem času ji zažíváme méně a méně. Lépe rozeznáme to, co se v našem vztahu opravdu děje a jsme schopni si naše potřeby naplnit sami. Tím, že přestaneme vycházet z nedostatku, cítíme naplnění a nepotřebujeme našeho partnera k tomu, aby zamaskoval naše staré rány. Vztahy mohou být opravdu jednoduché, pokud se zabýváme naší bolestí.