zde se nacházíte:
Úvod > Blog > Závislost na pomáhání ostatním

Závislost na pomáhání ostatním

12.01.2021

Rádi se pohybujeme kolem pozitivních lidí. Pokud však chceme blízkost a hlubší přátelství, budeme se muset ukázat i ve smutku, zklamání či strachu. To samé platí o našich přátelích. I oni budou muset ukázat své bolístky, aby mezi námi vznikla důvěra a blízkost. Kde je však rozdíl mezi opravdovým přátelstvím a trávení času s lidmi, kteří mají stále nějaký problém? Jak poznáme, že jsme v přátelském vztahu nebo že se stáváme závislí na pomáhání ostatním?

Prošla jsem si mnoha zkušenostmi v mém životě, kdy jsem vztahy zakládala na pomáhání ostatním. Je to krásná vlastnost, chtít pomáhat ostatním, chtít aby měli krásnější a jednodušší život. Je to dar, umět lidem pomáhat. Tento dar je však nutné navigovat tak, abychom uměli vytvářet zdravé vztahy, které nejsou založeny pouze na pomoci, ale také na hloubce, sdílení, blízkosti, radosti a vzájemné inspiraci.

Pokud jste empatičtí, tak jako já, přirozeně budete chtít být přítomní pro přátele, když se jim nedaří.  Změna však nastává v okamžiku, kdy vaši přátelé mají těžké chvíle každý týden a vy se místo přítele stanete pečovatelem. Poznáme to podle toho, že se po našem setkání cítíme vyčerpaní. Často z toho obviňujeme ty ostatní, že nám ubírají energii, že je s nimi něco špatně. To je slepá ulička. Pokud chceme mít zdravé vztahy, musíme se začít ptát sami sebe, proč jsem já v pečovatelském vztahu a jak se z toho dostat ven. Navíc, často tyto vztahy chceme udržet a nechceme to řešit tím, že té osobě zkrátka už nikdy nezavoláme. Když se začneme dívat sami do sebe a na naše pečovatelské tendence, pomůže nám to navíc ve všech dalších oblastech, jako například v práci, s dětmi, s rodiči atd.

Pokud se do role pečovatele a pomáhajícího dostanete, pocítíte to jako určitou formu odporu a také strachu znovu se sejít, vyslechnout vašeho přítele či znovu pomoci. Jakmile se s někým sejdete (nebo o tom přemýšlíte) a cítíte stres, něco není v pořádku. Zeptejte se sami sebe: Chci jeho/její problém vyřešit? Proč tomu dotyčnému chci pomáhat? Pokud chcete, aby ta druhá osoba byla šťastná, proč to chcete? Co by jejich štěstí přineslo vám? Máte s tímto člověkem vlastně vůbec přátelství nebo je váš vztah založený na svěřování a pomáhání? Užíváte si spolu radostné chvíle? Kdybyste o tento vztah přišli, co by vám chybělo? A pak se sami sebe zeptejte, můžete s absolutní jistotou vědět, že by vám to opravdu chybělo? Zkusili jste to někdy? Někdy i malý odstup může přinést nové poznatky. Abychom tyto vztahy nevytvářeli v budoucnu, je nutné se podívat na naše vlastní motivy.

Mnoho vztahů je založených na vzájemné užitečnosti a pomáhání. Jako pomáhající stále čekáme, že naše pomoc bude někdy u konce nebo že se nám za odměnu dostane pomoci ostatních. Také čekáme, že se nám dostane ocenění. Často však pomoc těchto lidí vůbec nepotřebujeme a nikdy potřebovat nebudeme. Ale díky té myšlence, že ji potřebujeme, co kdyby náhodou….zůstáváme ve vztahu, který nám nevyhovuje. Nečekejte na to, až bude váš přítel pozitivní, až konečně nebude mít problémy. To se nemusí nikdy stát. Místo toho se zeptejte na výše uvedené otázky sami sebe. Rádi jsme v roli toho potřebného, toho co umí pomoci. Někteří z nás se tím zcela definují a vytváří vztahy na základě pomoci a užitečnosti. Je to forma závislosti. Jsme závislí na tom pomáhat ostatním a být užiteční, tím pádem jsme automaticky přitahováni k lidem, kteří mají neustále nějaký problém, protože věříme tomu, že jim jsme užiteční a že bez nás by jejich život byl mnohem horší.

Asi největší rozdíl mezi touto závislostí a přátelstvím je v tom, že v přátelství nám přináší radost, že společně zažíváme těžké chvíle, ale i veselé prožitky. V dobrém přáteství věříme, že ta druhá osoba naši pomoc nepotřebuje, že si dokáže najít pomoc sama. Přátelství je založené na tom, že si o pomoc řekneme, ale neočekáváme ji. Víme, že i bez pomoci toho druhého budeme vědět, co dělat.

Závislost je založná na tom, že se cítíme potřební, že věříme tomu, že nás ta druhá osoba potřebuje. Také často věříme, že problémy toho druhého jsou vážnější, než ve skutečnosti jsou. Když se zamyslíte nad problémy těchto lidí, přijdete na to, že mají problémy v oblastech, ve kterých nemáme svou vlastní zkušenost a tak si představujete, jak těžké to pro ně musí být. V hlavě se vám tak odehrává horor a ten projektujete na jejich život. Kdybychom však podobnou zkušenost měli za sebou, věděli bychom, že ji lze zvládnout, protože jsme ji my sami zvládli. Stěžující si lidé nikdy nepřestanou. Je na nás, abychom se podívali na naši závislot být v životě takových lidí. Nemusíme se od nich odpojit, můžeme je dál vídat. Někdy je poslouchání jejich stížností naší jedinou možností, jak s nimi být a trávit s nimi čas. Pokud však nebudeme chtít jejich problémy řešit, budeme nezávislí a bude to pro nás dobře strávený čas. Budeme naslouchat v uvolnění a zároveň si zachováme naši vlastní radost. Budeme svobodní.

Shrnula jsem několik bodů, proč místo přátelských vztahů vytváříme vztahy závislé a kdy k nim máme sklony. Podívejte s na to, jestli pro vás některé z nich platí.

1. Závislé vztahy vytváříme, když chceme být tím, kdo je jakýmsi odborníkem, kdo ví více než ostatní a kdo je v určitém ohledu lepší (například pozitivnější, více rozumí určitému tématu, vidíme sami sebe jako zkušenější atd.). Chceme to ostatním dokázat, proto je poučujeme a dáváme jim lekce o tom, co je pozitivní myšlení, o terapii, o výchově dětí, o vztazích a podobně. Pokud něco z toho zažíváte, jak z vaší strany, tak ze strany vašich přátel, pak byste měli zbystřit. Když se stavíme do nadřazené role, do role někoho, kdo ví věci lépe než někdo jiný, není to přátelství, ale spíše vztah učitele a poučovaného. Ať už zastáváte jakoukoliv roli, zamyslete se nad tím, proč to tak je. Co vám to přináší a čeho se bojíte.

2. Pokud si ve vztahu neustále pomáháte, pak to také může být závislý vztah založený na pečování, místo přátelství. Přátelství není jen o pomoci tomu druhému, ale je založeno na důvěře, že si váš přítel o pomoc umí říct, když ji potřebuje a také že si umí pomoci sám. Přátelství není založeno na tom, že tu vždy pro sebe musíme být.

3. Přítel vás neodsoudí za to, že řeknete ne. Může být zklamaný, ale nebude to důvod k přerušení přátelství. Přátelé tam pro sebe mohou být v těžkých chvílích, ale také nemusí a i to je  pořádku.

4. Pokud pomáháme, protože očekáváme pomoc zpátky, nebo ocenění či jinou odměnu v budoucnosti, není to přátelství, ale jakýsi výměnný obchod. Můžete se zeptat sami sebe: Kdybych nikdy nic za tu pomoc nedostal/a, ani úsměv, ani vděčnost či pomoc v budoucnu, udělal/a bych to i tak? Někdy se můžeme stát závislými na ocenění druhých. Když nám ta osoba bude neustále opakovat, jak moc je pro ni naše pomoc důležitá a jak moc si toho váží, můžeme si lehce vytvořit závislot a ztratit se v tom. Vrátíme se zpět k sobě tím, když si uvědomíme, zda to chceme dělat, i když by nás ta osoba už nikdy nepochválila, nebo by nás dokonce začala kritizovat. Podle toho poznáte váš motiv, děláte to ze srdce, jste v rovnováze s vašimi hodnotami, nebo to děláte kvůli pochvale?

5. Dalším znakem je to, pokud si všimnete, že často přiskočíte s radou či řešením. Pak chcete zachraňovat a věříte, že ten druhý potřebuje vaši pomoc - aniž by o ni požádal - to není přátelství.

6. Pokud cítíte povinnost pomáhat, pak pomáháte ze strachu. Strach blokuje lásku a to jak sebelásku, tak lásku k druhým.

7. Pokud chcete být užiteční a potřební a nesnesete pocit, že vás někdo k životu nepotřebuje, pak budete vytvářet závislé vztahy. Cesta z toho ven je uvědomění, že já jsem tím, kdo sám sebe potřebuje v mém životě nejvíce. Že se potřebuji zabývat mým životem a mými zkušenostmi, pokud chci zažívat více klidu a radosti. Řešením je najít hodnotu v sobě, i bez toho, že bych musela být neustále užitečná. To často znamená najít hodnotu v klidu, v odpočinku a ve věcech, které děláme pro radost. Dokud se při nich necítíme hodnotní, budeme přitahovaní situacemi, kde můžeme být užiteční. Nehledě na to, zda nám to přináší radost, nebo ne. Potřeba být užiteční a potřební je také předpokladem pro vyhoření. Je jedno jestli v práci, v mateřství nebo ve vztazích. Tuto potřebu si neseme s sebou a je nutné pracovat na změně úhlu pohledu. Jinak je náš život nekonečným závodem, který se střídá s pocity viny.

Pokud jste se v tomto článku poznali, věřte, že většina z nás vytváří závislé vztahy. Zvláště v určitých obdobích v našem životě. Cílem není je přestat vytvářet, ale uvědomit si moment, kdy to pro mě přestane fungovat a kdy cítím stres. Pak je nutné přestat se dívat na tu druhou osobu a místo toho se začít dívat na sebe. Začít se ptát sám sebe na výše uvedené otázky a rozhodnout se pro novou cestu. Není to otázkou jednoho okamžiku, je to proces, který nám bude trvat nejspíš několik let a možná i desetiletí. Zvláště v české kultuře, která je založena na hodnotě pomoci ostatním, je jasné, že touto cestou půjdeme dlouho. Chci tu opět připomenout, že je to krásná hodnota a určitě bychom se jí neměli vzdávat. Jde jen o to ji dobře navigovat a najít si v ní tu naši cestu.